Lucie Doušová

Stěhování s akčním batoletem, obrovský shon… a ta holka si jde klidně meditovat!

Když zavřu oči, vidím… BANÁNOVÉ KRABICE! To snad ne. Jako by nestačilo, že jsou úplně všude. Už dva dny jsem s nimi nejlepší kamarádka. Stěhujeme se totiž. Začalo to pomaloučku polehoučku před 14ti dny, a čím víc se blíží den D (tj. den, kdy u nás zazvoní stěhovací vůz), tím je všechno hektičtější a já jsem víc na nervy. A u nás doma? Vypadá to jako po výbuchu atomovky. Netušila jsem, že jsme zase dokázali nastřádat (promiňte to slovo) tolik krámů! Můj muž je po většinu času v práci nebo v bytě, kam se budeme stěhovat, aby vymaloval a vše připravil k nastěhování. Já vlaju doma mezi krabicemi a naším milovaným batoletem – Kristiánkem. Matně si pamatuji, že naposledy jsem si sama pro sebe zacvičila nebo zameditovala zhruba před týdnem. I když vím, že mi to dělá více než dobře, nějak jsem zatím nezvládla najít skulinku času pro sebe. A dneska mě k tomu všemu ještě bolí hlava. Jako by toho bylo málo…

Je pravé poledne, Kristián právě usnul, čas mi běží. Kdo zná našeho syna, dobře ví, jaký je to „spánkový expert“. Jeho oblíbená doba spaní je 30 minut. Takže vím, že teď je ten pravý čas, který můžu efektivně „stěhovácky“ využít. Takže buď můžu jít balit další krabici, nebo můžu jít smýt další okno. Můžu taky ohřát oběd pro mého muže (právě lítá s plnými „banánovkami“ do auta a zpátky) a mého tátu, který nám přijel pomoct. Můžu taky zavolat na ta dvě cizí čísla, která se mi snažila dopoledne dovolat, ale já jsem jejich volání ignorovala. Tak si kladu otázku: „Co je teď ze všeho nejdůležitější?“ a hned přichází odpověď: „Postarat se o sebe!“ No jo, to nezní vůbec špatně. Zastavuji krok a začínám vnímat sebe, své tělo, a to, jak se cítí. Zjišťuji, že to, co teď nejvíce potřebuji, je za A) zastavit se na chvíli, a za B) čerstvý vzduch. Fajn. Oznamuji všem přítomným, že jdu na chvíli na zahradu, osvěžit se. Nikdo se ani moc nediví. Táta dokonce souhlasně pokyvuje hlavou: „Jdi, potřebuješ to“. Sbíhám schody a moje hlava mi říká: „Nejsi blázen? Máš půl hodiny a ty se půjdeš procházet?“. „Jo jsem. To ostatní nějak dopadne :-)“. Už znám dobře své myšlenkové pochody. Jelikož jsem člověk, který nemá daleko k perfekcionismu, má hlava pořád přemýšlí, co by se ještě mohlo udělat, a jak by se co dalo vylepšit, přiblížit k dokonalosti, a jak neztrácet čas kravinami. Neodsuzuji ji za to. Je taková jaká je, a je moje. Naučila jsem se s tím pracovat.

Po cestě na zahradu se rozhoduji, že následujících 30 minut věnuji meditaci. Zahajuji pomalou chůzi a volím techniku Vipassana meditace, kterou jsem se naučila před rokem a půl pod vedením skvělého australského učitele Jeffa Olivera. Technika je jednoduchá – být v přítomnosti, a vnímat vše co se děje právě teď. Jak se cítí mé tělo právě teď, co dělá má mysl právě teď, co slyším právě teď, co vidím právě teď, jak se cítí mé tělo právě teď, vnímám dech, vůni vzduchu, co dělá má mysl právě teď , a tak pořád dokola. Protože meditace je – skoro jako všechno ostatní – o cviku, celkem rychle se „nahazuji“. Od Vánoc jsem totiž meditovala celkem pravidelně, naštěstí pro mě. Najednou nastává uvnitř mě ticho. Zdálky slyším jezdit auta, slyším zpívat ptáky, potůček nedaleko, i lehký větřík jak šustí vším okolo. Najednou jako kdyby mi z hlavy někdo vyndal ty nekonečné stěhovací plány, i banánové krabice. Neexistuje nic, než čerstvý vzduch a ticho. Dokonce i hlava mě bolí o poznání méně (aby ne, už není tolik zavařená). Zkrátka a jednoduše: Je mi blaze 🙂

Po nějaké době, když se cítím krásně uvolněná, se už chci vrátit zpátky. Ještě si vyzouvám boty a kratičkou chvíli chodím po trávě naboso. Ano, teď v zimě. Studí to, ale já ten pocit miluju, tak proč si to nedopřát. Skvělá tečka za dnešní chvílí jen pro mě. Cestou zpátky myslím na Jeffa a jeho slova, jimiž vloni v květnu zakončoval náš desetidenní meditační pobyt. „Meditovat někde v centru, které je k tomu určené, je moc fajn. Co je ale tím nejdůležitějším, je začít zkusit meditovat v běžných dnech svého života. Právě tam to pro Vás bude tím největším přínosem“. Usmívám se: „Měl pravdu ten muž“ 🙂 Vracím se do domu a vše je jinak. Ne že by nás snad někdo během té půlhodiny zázrakem přestěhoval, a já už nemusela nic dělat. Vše je jinak uvnitř mě. Z uhnané a vynervované stěhovácké mámy, která pochybuje, jestli se to dá stihnout a zároveň zůstat psychicky v pořádku, se najednou stala žena, která se cítí klidně, usmívá se, a vlastně už nikde nevidí žádný problém. Naopak, těší se na to všechno nové, co přijde. No nekupte to 🙂 Meditaci zdar!

Lucie D.

Lucie Doušová
Miluji život a žiji ho naplno. Mou velkou vášní je jóga, zdravý životní styl a osobní rozvoj. Už vím, že když chci něco změnit, je potřeba začít u sebe. Také věřím, že jsou to maličkosti a radosti každého jednoho dne, které vytvářejí kvalitu celého našeho života ...
Komentáře