Lucie Doušová

Příběh

Prožila jsem krásné dětství. Užívala jsem si i studium na střední a vysoké škole s velkou podporou mých rodičů. Když se blížily poslední státnice, začalo jít do tuhého. Ze všech stran jsem slyšela: „Tak a teď přestává sranda a začíná opravdový život. Je potřeba si najít dobře placenou práci a tam pěkně od pondělí do pátku chodit. Pár týdnů dovolené a to je vše.“ Nebyla jsem z toho moc nadšená, jelikož jsem byla zvyklá na časově relativně svobodný život vysokoškoláka, ale brala jsem to jako fakt. Tak to prostě je a tečka. Několik měsíců po státnicích jsem už seděla v kanceláři svého zaměstnavatele. Prvních několik týdnů jsem byla nadšená z ld1toho, že mám práci a vrhala se do zaškolování po hlavě. Celkem rychle se začala práce natolik kupit, že nebylo možné ji dodělat a přišel klasický stres. A co hůř, prostě a jednoduše to nedávalo smysl. Řada věcí se ve firmě dělala už roky, tak nějak rutinně, ale když jsem o tom přemýšlela, bylo to beze smyslu. Tady jsem začala objevovat samu sebe. Ráda jdu do hloubky, zajímá mě, proč věci jsou, tak jak jsou a když nedávají smysl, bytostně mi nejde je vykonávat. Začala jsem být nespokojená. Mockrát jsem seděla v práci před obrazovkou a říkala si: co já tady vlastně dělám? Vždyť to nedává smysl. Život přece nemůže být jen o tomhle. V té době mi řada lidí chtěla pomoci a snažili se mi vysvětlit, že ano, že tohle je ten život a je potřeba se s tím smířit. Mysleli to dobře, vím to. Ve mně se však objevil nějaký rebel, který odmítl tomuto uvěřit. Zanedlouho potom jsem dala výpověď, aniž bych věděla, co bude dál. A to byl start mé dobrodružné životní cesty.

Můj bývalý muž mi občas říkal dvě krátké věty, které se různě střídaly. První z nich zněla: „Jsi příliš naivní“. Bylo to myšleno tak, že jsem dětská v tom, že si myslím, že život je tak jednoduchý. Měl pravdu. V tomto ohledu jsem pořád dítě, které věří, že zázraky jsou možné. Jen jsem díky různým zkušenostem pochopila, že zázraky se mohou dít, ale nespadnou sami z nebe, mezitím, co já sedím na gauči a nic pro jejich uskutečnění neudělám. Naopak jsem dostala pocit, že je potřeba dát světu i lidem kolem sebe najevo svými slovy i aktivitou, že o něco stojím. A stát si za svým (tj. sama za sebou) i ve chvílích, kdy okolí mým snům nevěří.

Další věta, kterou jsem slýchávala, zněla: „Ty se jen tak s něčím nespokojíš“. I tady měl můj bývalý muž pravdu. Nespokojím. Ano, měla jsem v životě období (nazvala bych ho falešnou skromností), kdy jsem sama sobě namlouvala, že mi stačí málo. Že to co mám, přece není tak nejhorší. Že někteří lidé jsou na tom třeba ještě hůř, takže jsem spokojená s tím, co mám. I když vlastně nejsem šťastná, práce mě nebaví a mám pocit, že život je jedna velká povinnost. Netrvalo to déle než pár let, kdy mi došlo, že ve skutečnosti chci v životě něco víc. Chci být šťastná sama se sebou, se svou rodinou, chci vydělávat peníze prací, která mě naplňuje a chci si život užít – prožít naplno. Toto uvědomění s sebou ovšem přineslo i nutnost vystoupit z tzv. komfortní zóny, kde člověk sice není šťastný, za to se tam cítí pohodlně a nemusí nic moc dělat. Chtěla jsem změnit řadu věcí ve svém životě, a netrvalo dlouho a pochopila jsem, že je třeba začít u sebe. Stal se z toho můj životní styl. Když nejsem s někým nebo s něčím spokojená, první, kam se dívám, je dovnitř sebe. Často stačí jen změnit vlastní postoj a věci kolem se dají do pohybu.

Chtěla bych s Vámi sdílet tři zásadní zkušenosti, které mě od té doby potkaly a které měly velký vliv na to, jak se dívám na život a hlavně na to, jak ho sama žiju.

Splněné přání

Červenec 2011 – Sedím si takhle v obýváku a přemýšlím o všech těch „chytrých“ knížkách, ve kterých se píše, že stačí, když si člověk něco hodně přeje a ono se to vyplní. Zní to hezky, ale nějak se mi nezdá, že by to mohlo být tak jednoduché. Na druhou stranu, proč to nezkusit? Tak se do toho pustím, napůl vážně, napůl ze srandy. Zavírám oči a chvilku se soustředím na svůj dech, naladím se na něj a na své tělo. Když se cítím být klidná, provedu přesně to, co radí v těch knížkách. Představuji si, že se mé přání stalo realitou a říkám si k tomu něco jako: „Za půl roku mám v Blovicích obchod se zdravou výživou, kde se cítím dobře já i mí zákazníci“. Nic víc nic míň. Celé mi to zabere sotva 5 minut. Pak se zvedám a jdu se věnovat nějakým běžným činnostem. V tu samou chvíli to úplně pouštím z hlavy. Nutno říci, že v té době jsem byla klasický zaměstnanec, a ve volném čase se věnovala powerjóze, takže nebylo zrovna času nazbyt, a neměla jsem ani dostatečné finanční prostředky pro začátek podnikání.

Leden 2012 – S mou kamarádkou s velkým nasazením připravujeme otevření našeho nového obchodu se zdravou výživou. Poslední den před otevřením pracujeme do pozdních nočních hodin a doslova padáme únavou. Druhý den jsme plné napětí. Otevíráme. Spolu s námi slaví otevření naši nejbližší. Když si pak unavená, a zároveň vnitřně naplněná a šťastná lehám do postele, najednou si vzpomínám na svůj červencový experiment. Rychle počítám na prstech měsíce a je to přesně půl roku. AHA! Takže ono to funguje? Únava je v tu chvíli pryč a já nemůžu usnout tím, jak si lámu hlavu, jestli to tedy byla nebo nebyla náhoda. Dnes už vím, že nebyla, že to tak prostě funguje, když tomu člověk věří. Od té doby jsem to zažila na vlastní kůži na řadě jiných zkušenostech a dnes už nepochybuji.

Přechod přes žhavé uhlí

uhliTahle zkušenost poprvé přišla na podzim roku 2011. Před tím jsem o tom několikrát slyšela nebo četla, takže jsem věděla, že existují lidé, kteří už žhavé uhlí naboso přešli. Brala jsem to jako dobrodružství. Pamatuji si, jak se mi těsně před odjezdem z domova udělalo špatně, začal mě bolet žaludek a já si říkala: „Nepřeháním to tentokrát? Neměla bych radši zůstat doma?“ Mé váhání trvalo několik minut. Pak jsem vzala sbalený batoh na ramena a se žaludkem na vodě vyrazila na cestu. Celý seminář trval od pátku do neděle. Sjela se skupina moc příjemných lidí. Dělali jsme všelijaká přípravná cvičení, která mi dala více či méně zabrat. Na co ovšem nezapomenu, bylo zapalování velké hranice dřeva. Věděla jsem, že zbývá několik posledních hodin do chvíle, kdy „TO“ přijde. Přišel obrovský strach a ruku v ruce s ním se uvnitř mě začala vytvářet velká vnitřní síla. Bylo to pro mě poprvé, kdy jsem zažila něco podobného. Hodinu po hodině se obojí zvětšovalo, strach i ta síla. Cítila jsem se jak před explozí. Když se venku setmělo, dostali jsme ještě pár instrukcí, a pak už se hromadně s bubny přesunuli k žhavému uhlí. Poslední instrukce zněla jasně. Až ucítíte vnitřní impuls, že je pravá chvíle, na nic nečekejte a vyražte. V tu chvíli jsem se cítila jsem se jako šelma, která má vyrazit na svou kořist. Cítila jsem v tu chvíli, že dokážu úplně cokoliv, že neexistují hranice, neexistuje nic, co by mě mohlo zastavit. A pak přišel vnitřní povel TEĎ a tak jsem šla. Trvalo to pár vteřin, ale vím bezpečně, že to změnilo můj dosavadní život. Nezměnilo se nic venku, změnilo se to uvnitř. Jako by se něco v mém těle přepsalo, a jako by se zrodilo něco silného. Po těch pár zásadních vteřinách přišla obrovská extáze. Smála jsem se, brečela, tancovala, všechno dohromady. V ten večer byla jasná obloha a pamatuji si, jak jsem se potom dlouho dívala do zářivých hvězd a cítila se naprosto svobodně. V tu chvíli jsem prostě VĚDĚLA, že je všechno možné. Věděla jsem to proto, že to zažilo mé tělo. A tenhle pocit už nikdy nezmizel. Někdy, když je v mém životě frmol, jde trošku do pozadí. To ale vůbec nevadí, protože jsem se ho naučila téměř kdykoliv přivolat zpět. Stali se z nás nerozluční kamarádi 🙂

Vision quest

vision-questVision quest neboli hledání vize, je indiánský rituál a spočívá v tom (alespoň tak, jak jsem ho zažila), že jdete pod vedením zkušené osoby na tři dny a tři noci do lesa. Jste tam sami v malém vyhrazeném prostoru. Neměli byste z něj vycházet. Celou dobu není dovoleno jíst ani pít. Nemáte s sebou nic na čtení, ani papír a tužku. Jste jen sami se sebou a lesem. Tahle zkušenost přišla na jaře roku 2012. Byla velice silná a svým způsobem opět přelomová. Kdybych chtěla popsat vše, co se dělo a co jsem si uvědomila, bylo by to na dlouho. V tomto příběhu chci sdílet jednu jedinou věc. Po návratu domů jsem se cítila jinak, než kdy dřív. Díky pobytu v lese a vytržení z všední reality jsem si uvědomila, že spoustu věcí, které se mi dějí, zbytečně řeším. Najednou jsem se na mnoho událostí dívala jako na film, jako pozorovatel. Najednou odpadla potřeba některé věci dramatizovat a posuzovat. Ten pozorovatel ve mně je stále živý. Nezáleží na tom, jak moc jsem pohlcená v každodenních úkolech. Ve většině situací se s ním můžu spojit a také to s oblibou dělám. Moc mi to pomáhá, protože z velkého dramatu se často stane příběh, kterého jsem svědkem a přijímám ho tak, jak přichází. Vím, že řadu věcí v životě měnit můžu a jsou i takové, které nezměním. Právě tady nastupuje můj pozorovatel, který mi pomáhá prožívat události ve větším klidu a pochopení.

Roky 2011 a 2012 doslova změnily směr mého života. Změnily to, jak se na život dívám, jak spoluvytvářím a jak ho přijímám. Cítím se díky tomu mnohem více šťastná než dřív a celkově spokojenější a vnitřně naplněná.

Všechny aktivity, které sdílím s Vámi, mi dávají smysl. Mým přáním je, aby to, co dělám, pomáhalo a otevíralo oči dalším lidem. Přeji si, aby se co nejvíce lidí cítilo šťastně a život jim dával smysl i vnitřní naplnění. Vše toto jsou pro mě opravdu vysoké hodnoty, které chci šířit dál.

Možná se někdy potkáme…

Mějte krásný život 😉

Lucie D.

Lucie Doušová
Miluji život a žiji ho naplno. Mou velkou vášní je jóga, zdravý životní styl a osobní rozvoj. Už vím, že když chci něco změnit, je potřeba začít u sebe. Také věřím, že jsou to maličkosti a radosti každého jednoho dne, které vytvářejí kvalitu celého našeho života ...
Komentáře