Lucie Doušová

Někdy jsem smutná, někdy bez nálady a někdy taky vzteky bez sebe … Vaše lektorka jógy ;-)

Tento článek je o tom, že úplně všichni mají „své dny“, a je to tak naprosto v pořádku. Lektorky jógy nevyjímaje. Také se hlásím. 🙂 Chcete vidět pod pokličku lidem, kteří možná navenek vypadají klidně, ale uvnitř nich to někdy pěkně vře? Chcete znát jejich tipy a triky jak z toho ven, aby to co nejméně ublížilo, a dokonce nás to i posunulo vpřed? Čtěte dál 😉

Čas od času se mi stane, že když jsem bez nálady nebo se někomu svěřím, že jsem teda měla opravdu den „D“, který se neobešel bez pořádného vzteku nebo slz, dotyčný na mě překvapeně s otazníky v očích hledí a říká něco jako: „Ty? Vždyť ty přece děláš tu jógu, ne? To jako nejsi pořád v klidu?“ No, to přátelé tedy nejsem. Jsem člověk, to hlavně. A my lidé – jak je známo – máme už od narození celou paletu různých emocí. Říkáme jim dobré nebo špatné. Nemám moc ráda toto označení. Pro mě jsou to prostě všechno emoce a všechny mají stejné právo tady být. Věřím totiž, že všechny mají svůj smysl.

Nebudu se tu rozepisovat o těch „dobrých emocích“ – štěstí, spokojenost, radost. Těch máte plný internet. Dnes chci dát prostor těm, kterým říkáme „špatné“.

Jednou jsem zaslechla názor, že bychom před dětmi do dvou let měli ukazovat jen ty příjemné „dobré“ emoce. Abych pravdu řekla – moc nechápu jaký je smysl. Vy ano? Když se mi chce brečet, budu se přetvařovat a vlastně tak i lhát před dětmi, partnerem, kamarády, budu to polykat a dělat jakože nic? Proč?

Co je cílem emoce? Vnímám to tak, že je tu proto, abychom ze sebe dostali nějaký přetlak. Vlastně je to lék. Proč bych ji tedy měla potlačovat? Protože se to nehodí? Ano, už u malých dětí často slyším, jak jim rodiče říkají: „Nebreč, už jsi velký kluk. Nebreč, vždyť se nic nestalo.“ Co je tak učíme? Tvoje emoce není důležitá. Koukej být v klidu, ať nerušíš. Spolkni to. No jo, spolknout to samozřejmě můžeme i my dospěláci – a také to tak často děláme, že? Co se ale děje potom? Ta emoce neprojde ven, zůstane zavřená uvnitř. Napětí se neuvolní. Je jedno, jestli je to smutek, vztek nebo cokoliv jiného. Když jí tam takhle hromadíme třeba několik měsíců a nebo let, může jednoho dne pěkně vybouchnout, a to třeba i ve chvíli, kdy to budeme nejméně čekat.

Mám za sebou jednu takovou zkušenost, na kterou dodnes nejsem zrovna dvakrát pyšná. Několik let jsem dělala v jednom vztahu hodnou holku. Všechno jsem si nechala líbit, hlavně ať je klid. Vždyť to není tak strašné. Mohlo by to být horší. Málokdy jsem řekla svůj názor nebo se rázně a slušně ohradila. Jak to dopadlo? Hysterickým záchvatem s nevybíravým slovníkem s dotyčnou osobou, kterou jsem tím mohla ranit, a nejspíš jsem i skutečně ranila. Byl tak moc silný, že si to ani pořádně nepamatuju. Nemuselo se to stát, kdybych už tenkrát vnímala emoce tak, jako dnes…

Co mě tedy jóga, a v poslední době hlavně meditace všímavosti, naučila?

  • Přijímat všechny emoce tak, jak přicházejí. Nebránit se vzteku, smutku, bezmoci, nudě, neklidu, frustraci, … Když přijdou, nemyslet si, že je se mnou něco špatně, a už vůbec se je nesnažit potlačovat. (Potlačováním nebo polykáním jdete jen a jen sami proti sobě). Na druhou stranu je ani zbytečně příliš nezkoumat. Nechat je přijít, nechat je odejít a vytvořit tak prostor pro něco nového.
  • Nakládat s emocemi vědomě. Co tím myslím? Vysvětlím Vám to na příkladu.

Představte si, že Vás někdo opravdu, ale opravdu hodně naštve. Co můžete udělat? Máte tři možnosti.

  1. Můžete ten vztek v sobě spolknout, zadupat ho v sobě. Udělat ze sebe tu hodnou holku nebo kluka. Nedělat zbytečné problémy. Vždyť se zase tak moc nestalo ne? Můžete to tak dělat vždycky. V tom případě Vás ale varuji. Někde uvnitř Vás se to s velkou pravděpodobností hromadí a cestu ven si to dřív nebo později najde. Dejte pozor, aby to pak neodnesl člověk, který za to třeba vůbec nemůže. A navíc to bude třeba ten, kterého nejvíc milujete. Věřím, že mu nechcete ublížit jen proto, že v sobě dusíte vztek třeba na šéfa.
  2. Můžete ten vztek okamžitě vyjádřit a „vrátit tak úder“ hned. Ten člověk si to přece zaslouží, ne? Naštval Vás, tak co. Zřejmě to neuděláte zrovna svému šéfovi. Jak často se to ale děje v našich domovech? S našimi nejbližšími? Asi nebudu daleko od pravdy, že snad všichni známe ty klasické hádky „přehazování horkého bramboru“. „Ty jsi neudělal to a to. No a co, ty jsi zase neudělala tohle, tak si moc nevyskakuj! … blablabla“ Máte dojem, že tímto způsobem se něco vyřeší? Možná se pročistí vzduch, to je tak jediné. Možná ale také vznikne mnoho další bolesti a slz, které by vůbec nemusely přijít. Posun v takové situaci? NULA.
  3. Třetí možností je naložit s emocemi vědomě. Někdo mě naštve. Ve mně to vře jak v papiňáku. Už už mám na jazyku nějakou tu smeč zpátky. Ale ne… zastavím se a začnu zhluboka dýchat. Jsem s tou emocí, nepotlačuji ji. Neusmívám se falešně a nedělám, že je to dobré, protože není. Na druhou stranu ale nic nevracím. V tu chvíli mi nejvíc pomůže hluboký dech a chvíle o samotě. Řeknu většinou na rovinu, že jsem naštvaná a potřebuji si to sama v sobě urovnat. Odejdu někam do soukromí. Pořád dýchám a jsem s tím. Když je ten přetlak opravdu veliký, vztek vyventiluji. Zařvu si do polštáře, zadupu si, s něčím pořádně praštím, a tak 🙂 Dřív nebo později emoce začne odeznívat a já vidím i celou tu situaci nějak jinak. Tak a teď to důležité – nenechám to nadobro vyšumět. Když je to pro mě důležité, vrátím se k té situaci, když už jsme oba v klidu (tady už je jedno, jestli za hodinu nebo za dva dny) a znovu to téma otevřu. Otevřeně a upřímně řeknu, když mi něco vadí. Řeknu to stručně, jasně a s ohledem na druhého. Neútočím, nesnažím se bojovat a „mít pravdu“, jen mluvím o svých pocitech. Třeba takhle: „Když se mezi námi děje to a to, bolí mě to, zraňuje mě to. Nechci ti ubližovat, tak ti to říkám takhle v klidu. Můžeme s tím, myslíš, zkusit něco udělat?“ Pak nechám věci, aby se děly. Nevím, jak druhý zareaguje. Co ale vím je, že je to pro mě zatím nejschůdnější a nejefektivnější cesta, kterou jsem našla. Už jsme tak s mými blízkými (nebudu chodit kolem horké kaše – především s mým partnerem), vyřešili mnohé. Když píšu vyřešili, myslím tím vyřešili jednou provždy. Mockrát jsme si plni emocí přehazovali všelijaké horké brambory a nic z toho nevzešlo. Pár dní byl klid a pak se často stejné situace opakovaly znovu. Točili jsme se v kruhu. Tohle vědomé vnímání, prožívání a komunikování o emocích je naopak velmi osvobozující a posunující. Posun v takové situaci? VŽDYCKY!

Tak to jsem já, Vaše lektorka jógy – někdy pěkně vzteklá, někdy ubrečená tak, že byste mě nepoznali, někdy znuděná, někdy úzkostná, někdy vystrašená, někdy s pocitem, že za nic nestojím a někdy taky vůbec nevím, co se sebou. A víte co? Cítím se tak být naprosto v pořádku. I vy jste tak naprosto v pořádku – to si, prosím, zapamatujte! 🙂 Přijde to, odejde to a příště přijde zase něco jiného. Není třeba si s tím nějak moc lámat hlavu.

Na závěr

Proč miluju čas od času na lekcích jógy všechno, co tam podle mnohých nepatří? … zvonění telefonu, hluk na chodbě atd.? Miluji na tom procesy, které se ve Vás díky tomu najednou začnou dít. Objeví se třeba vztek. „Jak to, že si někdo nevypnul zvonění, mě to ruší, sakra, chci nerušeně meditovat!” Věřte, že právě díky tomu vzteku se o sobě můžete hodně naučit, i když Vám to tak na první pohled nemusí připadat. A právě i o sebepoznávání jóga je 😉

Krásné babí léto a poznávání zdar! 😉

Lucie D.

Aktuální jógové kurzy a akce najdete zde. ♥

Lucie Doušová
Miluji život a žiji ho naplno. Mou velkou vášní je jóga, zdravý životní styl a osobní rozvoj. Už vím, že když chci něco změnit, je potřeba začít u sebe. Také věřím, že jsou to maličkosti a radosti každého jednoho dne, které vytvářejí kvalitu celého našeho života ...
Komentáře