Lucie Doušová

Móda, duše a respekt

Každý jsme originál. Každý něco máme a něco jiného zase nemáme. To jiné má pak třeba náš partner nebo sestra. Svět to pěkně zařídil. Je to jednoduché, nemyslíte? Každý je nějaký, je jedinečný a tak bychom ho mohli prostě respektovat. Každý z nás by také jistě byl rád, kdyby ho všichni kolem respektovali s tím, co má. A i s tím, co prostě naděleno nedostal. Snad už si nikdo nechce hrát na supermany a dámy dokonalé. Snad už většina prokoukla, že je to blaf, a že nic takového neexistuje. 😉 (Samozřejmě – také bychom mohli nadhodit, že sama nedokonalost je dokonalá. Ale opravdu nerada bych se zamotala do přílišného rozebírání. To není účelem tohoto článku). ¨

Na první pohled to je opravdu TAK jednoduché. Na druhý, když se podíváme pořádně na ten svět jak je to teď, už to tak nevypadá. Tak třeba: Máme tady skvělé supermodelky, které dostaly dar od boha a tím darem je jejich překrásné tělo i tvář. Je krásné se na to dívat. Háček pak přijde ve chvíli, kdy se my, ostatní nemodelkovské typy, začneme cítit méněcenné a máme dojem, že je s námi něco špatně.

Nebo…  Naše kamarádka miluje vaření a pečení. Pořád něco vytváří pro svého muže i děti. Prostě to zbožňuje. Také se nám to líbí a také se rády necháme opečovávat. Ale pokud to máme sami tvořit, už nám to takové potěšení prostě nepřináší. (Třeba můj muž také miluje všelijaké hlavně pečené dobrůtky. Ale mým kulinářským vrcholem je stále se opakující buchta z jablek nebo jiná pečená záležitost, kterou koupím instantně balenou. A jedinou útěchou je, že je v bio kvalitě :-)). A co se děje dál? Zase se můžeme začít cítit méněcenně. Třeba mně osobně trvalo mnoho let, než jsem si uvědomila, že to jak to mám, není špatně. Že jsem to prostě já. Zajímavé na tom je, že mému muži to přestalo vadit přesně ve chvíli, kdy jsem samu sebe přijala takovou jaká jsem.

Do třetice… Miluju podnikání, vymýšlení, psaní, tvořivou práci. Je to pro mě skoro jako droga, vážení. Je to pro mě úžasný ventil z rodičovské dovolené. Vím, že právě tady se nacházejí některé mé dary. Co se děje? Řada žen (nejen maminek) mi už říkalo: Ty jo, ty jedeš, já pořád jen dítě a nic jiného. Také bych chtěla něco vytvářet, něco dělat.“ První věcí, na kterou se jich ptám, je, jestli je naplňuje role pečovatelky, mámy, ženy. Vím totiž dobře, že jejich dary jsou možná úplně někde jinde, a že by ve skutečnosti stejně nebyly šťastné, kdyby se pustily do nějakého vlastního projektu. (Jako já se prostě nebudu pouštět do vymýšlení a pečení bůhvíjakých laskomin. Akorát bych se naštvala, byla nervózní a nebavilo by mě to. Už jsem to mockrát vyzkoušela. Ještě v období, kdy jsem myslela, že bych jako „správná žena“ tohle měla dělat.)

Takových příkladů by se dalo vymyslet nekonečně.

Pak je tady ještě jedna skupina lidí. Ti, kterým něco vážně dobře jde a myslí si, že by to tak měli dělat i ostatní. A ještě jim to i nahlas říkají. Slabší jedinci podlehnou a začnou se v tom motat. Ti, kteří už vědí lépe kým jsou a kým nejsou, se třeba jen otočí na podpatku a odkráčejí nebo to nekomentují. I této skupině rozumím. V jistém období jsem byla stejně neodbytná. Když jsem objevila kouzlo seberozvoje, začala jsem tím doslova prudit všechny kolem. „Měl bys jít na konstelace, měla bys to vyřešit někde na regresi. ´Ty jsi nemocný a jdeš k normálnímu doktorovi? Vždyť je to psychosomatické, měl bys to řešit do hloubky, do příčin.“ Ano, jistě, myslela jsem to v jádru dobře. Na druhou stranu mě o mé rady nikdo neprosil. A zpětně si uvědomuju, že jsem nadělala víc paseky, než bylo potřeba. Držím se zpátky a chápu ty, kteří to ještě „neprokoukli“. I když někdy beru nohy na ramena, vím, že v jádru to myslí dobře a konají tak, jak nejlépe to v tu danou chvíli dovedou. A za to jim vlastně patří dík.

Tak jo, každý jsme originál. Každý něco máme a něco jiného nemáme. Bylo by moc fajn, kdybychom se začali vzájemně respektovat. Možná se ptáte, proč vlastně v nadpise zaznělo slovo móda? Protože přesně o respektu, darech a originalitě je metoda OCTO CODES Táni Havlíčkové. Můžete ji najít také pod názvem Móda a duše. TADY už jsem jednou zmiňovala knihu k tématu.

Móda a duše, OCTO CODES

Tato metoda jde pořádně do hloubky. Jeden by to nečekal, když jde o módu, že? To byste koukali. V rámci Módy a duše vzniklo 8 různých módních stylů, ve kterých se podle určitých kritérií (nebo spíš podle své přirozené podstaty) můžete najít a zjistit (i mimo jiné) , co Vám nejvíc přirozeně sluší. Jenže, co je to ta přirozená podstata? Tuhle metodu sleduji už téměř rok a můžu Vám říct, že řadu a řadu měsíců jsem byla zmatená jak lesní včela. Nevěděla jsem, kdo jsem a co jsou představy o mně samé od mých blízkých. Nedokázala jsem se odhalit. Pomohl mi až Tánin seminář v Praze. Když mě během snad deseti vteřin (protože jsem prý jasná) zařadila do jedné z kategorií, byla jsem uvnitř nejdřív naštvaná. Tohle já určitě nejsem teda, ani náhodou. Jenže Táninu práci už znám a vím, že opravdu nemá cenu polemizovat. Nechala jsem to tedy v sobě „uzrát“ a víte co? Měla pravdu, ta osoba. A víte co? Mně je teď naprosto úúúžasně.

Už vím, že mi není přirozené stát doma u sporáku a vyvařovat. I když mi mnoho lidí řeklo, že takhle by se to mělo. Už vím, že je mi přirozená intenzita na hlase a rychlost v pohybu. I když už mi mnoho lidí řeklo, že bych měla ubrat, ať neruším. Už vím, že je mi přirozená aktivita, podnikavost a hrnutí se do nových projektů. I když už mi mnoho lidí řeklo, do čeho se to zase hrnu a ať už s tím dám pokoj. NEDÁM, ani mě nenapadne. 🙂 To jsem totiž opravdu já. A takové, jaká skutečně jsem, už si zůstanu věrná. Přestanu se snažit o to, co mi z podstaty nejde (vařit, péct, kroutit si vlasy, malovat se, pracovat v kanceláři, nosit podpatky, mít každý den naklizeno, atd. atd.) a svou energii věnuji tomu, co mi z podstaty jde (podnikání, uvádění nových nápadů v život, vedení skupin v rámci powerjógy i jinde, komunikativnost, organizování …a k tomu žabky, slim kalhoty a nějaký praktický, třeba pruhovaný svršek. Jo a klidně bez uzardění si někdy nechám umýt okna). Jééé, jak já jsem ráda, že jsem se zase více NAŠLA 🙂 Jak se mi ulevilo, když už vím, že nemusím být žádná super dokonalá žena, která zvládá všechno.

A ještě něco. Jak jsem lépe poznala sebe (i když v jádru jsem se možná znala, jen se bála se projevit, abych nebyla špatně, žejo), pochopila jsem i ostatní. Jsme opravdu každý jiný. Opravdu máme každý své dary, každý své stíny. Něco nás baví a jde nám to, a něco zase ne. Všichni jsme svým vlastním způsobem skvělí, a druhé inspirujeme a obohacujeme. K dokonalosti toho všeho stačí už jen malý krůček. Začít nejdřív sebe a pak i ostatní respektovat tak jak jsou, a přestat se snažit (byť v dobrém) lidi kolem sebe předělávat. Světe div se, může Vám k tomu pomoct třeba zrovna móda. 😉

Takže do nového roku přeji všem bez výjimky RESPEKT – především k sobě. To ostatní přijde přirozeně samo. Mějte se v roce 2017 famfárově. 😉

Lucie D.

Lucie Doušová
Miluji život a žiji ho naplno. Mou velkou vášní je jóga, zdravý životní styl a osobní rozvoj. Už vím, že když chci něco změnit, je potřeba začít u sebe. Také věřím, že jsou to maličkosti a radosti každého jednoho dne, které vytvářejí kvalitu celého našeho života ...
Komentáře