Lucie Doušová

Mámy sobě

Zdravím Vás. Po sedmi týdnech od narození mého druhého syna usedám k notebooku a zase něco píšu. O čem to bude? O dětech, no jasně! Na nic jiného nemá momentálně můj mozek ani kapacitu, tomu věřte. Předem chci uvést, že ať na Vás bude tento článek působit jakkoliv, jedním jsem si naprosto jistá. Své dva syny miluji, a to, že přišli na svět a obohacují můj život, bych nevyměnila za nic na světě. Také bych Vás ráda upozornila na častější výskyt sprostých slov, než u mě bývá zvykem. Chci, aby to bylo autentické, a tak, jak to opravdu momentálně v mém životě je. Tak jdeme na to. 🙂

Začneme tím, co je pro mě na mateřství to krásné, to výjimečné a slovy asi ani nepředatelné…

Miluju ty chvíle, kdy se ráno probudím ve vyhřáté posteli a z každé strany se ke mně tulí jeden syn. Ten mladší je tam celou noc, ten starší se přijde pomazlit k ránu ze svojí postýlky.

Miluju poslouchat zvuky a skřeky mého mláďátka Sebastiánka, hladí to po duši.

Miluju Kristiánkovo brebentění a jeho vynalézavost. Třeba když mě chce dostat z postele, kde zrovna odpočívám a chce si hrát, přijde ke mně a z plna hrdla začne křičet Kikirikýýý. No můžete si s ním pak nehrát, aspoň na chvíli?

Miluju tu radost v dětských očích. Třeba když zrovna kolem nás projíždí mašina, traktor nebo multikára 🙂

Miluju to společné mazlení, je jedno v jakou denní dobu. Nevím vlastně, kdo je větší mazel, jestli já nebo děti.

Miluju nosit Bastíka v nosítku na své hrudi. Je v tom takový krásný pocit propojení, souladu. Ten s kočárkem nezažívám, proto mě s ním potkáte minimálně.

Miluju vůni svých dětí.

Miluju první úsměvy malého Sebastiána.

Miluju Kristiánovo akrobatické kousky a všelijaké „výtržnosti“, kterými objevuje svět a možnosti svého těla.

Prostě je miluju, o tom není třeba debatovat.

A taky…

Bych nejradši někdy utekla nebo aspoň pořádně kleju…

Třeba když se některou noc opravdu špatně vyspím a ráno nejsou ani synové nijak extra naloženi. Průběžně jeden nebo druhý kňourá, je jedno z jakého důvodu. Klidně celý den, no problem. A pak mi ještě zavolá muž, že se zdrží o pár hodin déle v práci.

Když jejich společný spánek netrvá ani pět minut, dovedete si představit, jak cenná komodita je pro mě teď čas, kdy OBA spí? Bohužel. Mám pocit, že ti dva chytráci si snad někdy dělají rozpis služeb na den a někdy i na noc, aby pokryli co nejvíce času, kdy je některý z nich vzhůru.

Když se v šest ráno probudím, oba spí a já vyklouznu z postele na jógamatku. Vyvětrám, vypiju sklenici vlažné vody a zapálím svíčku. Stojím na podložce. První nádech a výdech a … Z ložnice se ozve „Kde je maminkáááá? Nebo rovnou UÁÁÁÁÁ“. „Je tohleto vůbec možný? Doprdele práce!“ nadávám.

Když jsme na dětském hřišti. Já už mám hlad a chce se mi čůrat. A i když obvykle jsme s Kristiánem schopni společně fungovat a domluvit se, dneska zrovna ne… Takže zkouším všechno, úplně všechno, abych se proboha dostala na ten záchod! Vzít do náruče ho nemůžu, protože mám v nosítku Bastíka a oba je unesu tak tři metry. K tomu začnu budit pozornost a mám dojem, že se snad všichni dívají, jak to celé dopadne. Rudnu, potím se a fakt NEVÍM co s tím…

Když (to bylo hlavně u Kristiánka) miminko několik hodin v kuse řve. Ne, nebrečí, prostě ŘVE a já, ať dělám, co dělám, nedokážu mu pomoct. Je mi ho líto, ale co Vám budu povídat, po několika hodinách bych vzteky vyletěla z kůže nebo radši z okna?

Když peču lívance, protože je má Kristián rád. Ten mě drží za nohu a co pět vteřin se ptá, kdy už to bude. Bastík je u mě v nosítku a brečí, protože ho zrovna bolí bříško nebo já nevím… Bolí mě hlava, je mi horko… Prostě zase jednou dokonalá souhra. SERU na to! A i když většinou spíše preferuji přirozenější cesty péče o tělo, láduju do sebe Brufen a je mi to fakt jedno…

Často, opravdu často, se v takových a podobných situacích ptám sama sebe: „Jak to asi dělají jiné mámy? Jak to řeší? Je to všude stejné nebo jen já jsem nějaká neschopná matka?“ Když vyjdu na ulici, vypadají všechny mámy tak v pohodě (a to nemluvím o facebooku). Jak to? I když vlastně i já možná působím pohodově. Občasným hysterákům a brečení totiž nechávám průchod jen doma…

Je mi jasné, že i mateřství je – stejně jako život sám – koktejlem všeho. Toho krásného i toho náročného. Ovšem je to docela jiná intenzita, daleko vyšší. Někdy se cítím, jako bych štěstím lítala. Někdy se cítím opravdu na dně, na totálním mateřském dně. A někdy dokonce přestávám věřit, že se to dá zvládnout. Jo, je mi to jasné. Zvládly to jiné mámy, zvládnu to také. Teorie dobrá. Praxe drsná. Na druhou stranu věřím, že od každého dna se dá nějak odrazit.

Co ale řeším je, že to nechci prostě tak nějak přetrpět. Co myslíte, jsou děti na světě proto, aby mámy trpěly? Nechce se mi tomu věřit… Prostě ne. Zase ta moje hlava dubová, jojo 🙂

Už několik týdnů zjišťuju, jak by se to dalo vylepšit. Závěr je pro mě osobně jasný. Šťastná máma = šťastné děti. Když se cítím já pohodově, odráží se to na dětech. Když jsem na nervy, odráží se to na dětech. Takže to, co potřebuju, je cítit se co nejvíce v pohodě a dobíjet baterky. Jenže kdy, že? Spaní nic moc, dva kluci jako buci, domácnost a také chvíle s mým mužem. Času je opravdu zoufale málo. Kde jsou ty časy, kdy jsem si dala hodinu jógy denně. Prozatím v nenávratnu. Ano, občas si utrhnu 15 minut na jógu, občas také ne… A taky mi zoufale chybí jedna věc. Někdo, kdo mi bude opravdu, ale opravdu rozumět. Můj muž mi rozumí, po svém. Mé bezdětné kamarádky mi rozumí, po svém. Kdo mi ale rozumí ze všech nejvíc, jsou mámy, které zrovna prožívají nebo prožívaly to samé. Jenže když se potkáme, většinou se řeší takové jaksi povrchnější záležitosti. Jasně, také jsou potřeba a mají tady své místo.

To, co potřebuji, bývalo v dobách dřívějších přirozenou věcí – je to sdílení – sdílení pocitů, pochybností, radostí, strachů a všeho, co s sebou mateřství každé ženě přináší v té nejhlubší hloubce. Se sdílením přichází porozumění a úleva. Také potřebuji, aby mě aspoň na pár minut také někdo opečovával, stejně tak, jako já denně opečovávám své děti. Aspoň na chvíli…

Protože věřím, že možná i Vy, další mámy, máte podobné potřeby, otevírám pravidelné kruhy žen maminek s názvem MÁMY SOBĚ.

Od ledna 2018 se budeme cca jednou za 3 týdny na 120 minut dopoledne setkávat v Blovickém Doupěti. Vezmeme s sebou děti a dáme si to, co nejvíce potřebujeme.

Nedostanete žádné informace a dobré rady a triky – ty si ostatně najdete na internetu, když budete chtít.

Místo toho si budeme vyprávět naše příběhy, ty krásné i ty težké. Budeme mluvit i o tom, co bychom možná jinde neřekly, protože se bojíme, že by nás nikdo nepochopil nebo nás odsoudil. Povyprávím Vám o svých největších hysterácích, chtete? 🙂

A také… Budeme o sebe pečovat, masírovat se, protahovat, užívat si co je nám přirozené. Možná si i vzájemně nalakujeme nehty, vytrháme obočí nebo dáme pleťovou masku. Prostě o sebe necháme pečovat a dobijeme naše mámovské baterky.

Pevně věřím, že tohle všechno zvládneme i s dětmi. V tomhle období k nám prostě patří a možná, že když uvidí, že jejich mámy se cítí dobře a uvolněně, dají nám k tomu ten prostor… Oni přece chtějí šťastnou a odpočatou mámu.

Moc ráda kteroukoliv z Vás uvidím a budu vděčná i všem, kteří pošlou tento článek dál právě k těm, které by mohly MÁMY SOBĚ zaujmout a podpořit je v jejich mámovské životní roli.

Aktuální informace najdete na WEBU MÁMY SOBĚ. Další info na fcb stránce Mámy sobě. Těším se na Vás, na Vaše komentáře i připomínky.

 

Krásné dny všem! L.

Lucie Doušová
Miluji život a žiji ho naplno. Mou velkou vášní je jóga, zdravý životní styl a osobní rozvoj. Už vím, že když chci něco změnit, je potřeba začít u sebe. Také věřím, že jsou to maličkosti a radosti každého jednoho dne, které vytvářejí kvalitu celého našeho života ...
Komentáře