Lucie Doušová

Jak jsem k józe přišla aneb od znechucení k překvapení a radosti

Vždy jsem v sobě měla velkou touhu po pohybu. K tomu se časem přidala i touha předávat lidem dál to, co mě baví. Vše to začalo tím, že jsem ve svých zhruba 15ti letech začala v Blovicích se svou kamarádkou vést kroužek aerobicu pro děti. Tam začaly mé první zkušenosti s lektorováním. Dalo by se říci, že to byl styl pokus a omyl. Ve svém věku jsem ještě neměla přístup na žádná odborná školení. Během pár let jsem se dostala do skvělého aerobic klubu v Plzni na Doubravce. Tam jsem dostala výbornou školu nejen v aerobicu, ale hlavně v tom, jak se chovat před lidmi, jak je dobře vést a nadchnout je do toho, co je učím. Postupně jsem si udělala nutné kurzy k lektorování a moc mě to všechno bavilo. V 18ti letech jsem poprvé předstoupila jako lektor před větší skupiny (kolem 100 cvičících, někdy i více) v rámci krajských soutěží v aerobicu. To už byl trošku adrenalin. Milovala jsem ten pohyb, hudbu a radost z každé nové sestavy. Milovala jsem radost svojí a stejně tak radost těch, které jsem sestavy učila. Pak následoval útlum díky vysokoškolskému životu, který mě naplno pohltil. Přerušila jsem svou lektorskou dráhu. Několik let se mi nechtělo nic jiného, než si jít sama sem tam zacvičit aerobic nebo navštívit lekci street dance.

A pak přišla pro mě zásadní zkušenost.

Jednu podzimní neděli v roce 2009 jsem vyrazila s kamarádkou do Plzně na odpolední akci za skvělou pražskou lektorkou aerobicu. Byl to skvělý den plný dynamického a radostného pohybu. Na konci akce jsme pro inspiraci a zpestření dostaly 60 minut powerjógy s neznámou ženou. Celá lekce pro mě byla doslova utrpení. Bylo to děsivě pomalé, všelijak jsme se tam kroutily, nesnesitelně dlouho zůstávaly v krkolomných pozicích a celé to bylo bez hudby! A ta paní co to vedla, se pořád tak klidně usmívala. To mi lezlo pěkně na nervy. Kamarádka po zhruba 15ti minutách zvedla oči v sloup a se slovy „Tak na tohle nemám“ odešla. Také se mi chtělo zmizet, ale nějaký pocit případného trapasu z veřejného odchodu mě zastavil. Téměř celých 60 minut jsem byla vnitřně netrpělivá, kritická, vzteklá a odpočítávala minuty do konce. Ke konci tyto pocity zmizely a prostě jsem to nějak docvičila s tím, že balím věci a okamžitě jedu domů! Jenže se stala zvláštní věc. Lekce skončila a já jsem se cítila nějak jinak. Měla jsem v těle takový pocit, jako nikdy před tím. To mě donutilo zastavit se a pozorovat. Bylo to příjemné, cítila jsem totální klid, jako by se celý svět zastavil. Nic mě nenutilo nikam běžet a pokračovat v aktivním dni. Jen jsem tam stála a BYLA. Bylo mi fajn. Po několika minutách čirého bytí do mě najela obrovská vlna zvědavosti. Uvnitř mě běžely myšlenky typu „Co to je? Co to je? Tohle chci ještě někdy zažít. To je super. Mně je TAK dobře.“ Takže místo rychlého úprku domů to dopadlo tak, že jsem zůstala na akci ještě pěknou chvíli, zdarma obdržela jedno číslo plátku Get in Balance (předchůdce dnes už placeného časopisu JÓGA DNES) a v šatně nenápadně poslouchala rozhovor lektorky powerjógy se svými kamarádkami. Pamatuji si, že mluvily o kineziologii a dalších věcech vnitřního uzdravování. Hltala jsem to jak malé dítě. Byla to pro mě nová a neprobádaná životní oblast. Ptala jsem se sama sebe: „Když tohle budu dál cvičit a třeba se i trochu věnovat těm dalším věcem, budu se cítit tak, jako teď? A bude ze mě taky vyzařovat ten klid jako z té paní, kterou bych ještě před chvílí nejradši ukamenovala?“ Ještě ten večer jsem přečetla téměř celý časopis Get in Balance a nadšením téměř nemohla usnout.

Ten podzimní nedělní den byl pro mě obrovský zlomem. Byl celkem nenápadný, ale dnes už vím, že velmi zásadní. Ta zkušenost ovlivnila nejen mou dráhu lektora, ale i celé uvažování o vlastním životě. Uvědomila jsem si tam, že existuje něco, co zatím nevím jak pojmenovat, ale rozhodně to chci objevit.

Dneska už vím, co jsem tam cítila. Také vím, že to může cítit úplně každý. Vím, že to může občas přijít jen tak nebo si můžeme pomoci různými cestami a tyto pocity v životě zintenzivňovat. Také vím, že to může přijít skrze jógu, a to je ten hlavní důvod proč to dělám, a stále mám v sobě velkou touhu to všechno šířit dál. Přeju totiž Vám všem, kdo tohle čtete a přeju to i všem, kdo to nečtou, zkrátka všem lidem na zemi, aby zažívali pocity vnitřního klidu, ticha, rovnováhy i štěstí v momentě tady a teď s tím, co právě mají, a to co nejčastěji. Věřím, že skrze svou práci Vám k tomu alespoň částečně pomáhám a i nadále pomáhat budu 😉 L.

Lucie Doušová
Miluji život a žiji ho naplno. Mou velkou vášní je jóga, zdravý životní styl a osobní rozvoj. Už vím, že když chci něco změnit, je potřeba začít u sebe. Také věřím, že jsou to maličkosti a radosti každého jednoho dne, které vytvářejí kvalitu celého našeho života ...
Komentáře