Lucie Doušová

Dneska je mi 30

Před pár dny mě napadlo, že by bylo fajn něco napsat k příležitosti mých třicátých narozenin. No jo, to by ale nesmělo být léto, a já bych nesměla být na chalupě, kde poslední co se mi chce, je otevírat počítač. Zařídil to můj syn. Dnes v noci nemohl spát. Budil se snad každých patnáct minut. Leželi jsme spolu v posteli, hladila jsem ho a samozřejmě nespala. Najednou se mi začaly v hlavě skládat nápady a věty k článku na blog. Jelikož už tohle znám a vím, že mi ty věty budou v hlavě strašit tak dlouho, dokud je nepřepíšu do Wordu, přepsala jsem je 😉

Tak tady je, můj noční třicátnický výtvor.

Dneska je mi 30

Pěkné číslo, líbí se mi :-). Letos budu (téměř jako každý rok) slavit s rodinou na chalupě. Tentokrát je to ale jiné, než když se blížila oslava 28 nebo 29. Mnohem víc jsem ponořená do sebe. Mnohem víc se dívám zpět nejen do posledního roku, ale do celého svého života. Je to stejně zajímavé, ten život. Nějak to vidíte když Vám je 10, jinak to vidíte když Vám je 20, a zase úplně jinak to můžete vidět, když Vám je 30. A přesně o tyto různé pohledy a postřehy se s Vámi chci podělit.

MUŽI

10

Ve svých deseti jsem měla o mužích a soužití s nimi naprosto jasno. „Až budu velká, budu mít se svým mužem svatbu, na kterou si vezmu překrásné šaty. Po svatbě budeme mít společně děti, a budeme všichni šťastní až do smrti.“ Jak se zdá, pohádky zřejmě odvedly dobrou práci 🙂

20

Ve dvaceti už to bylo o kousek jiné, měla jsem za sebou už i nějakou tu zkušenost s mužem. Zatím se ale neobjevil žádný, se kterým bych plánovala svatbu. Brala jsem to asi jako testovací období. Bylo mi dvacet, takže nebylo kam spěchat. Stále jsem byla přesvědčená o tom, že jednoho dne přijde ten princ na bílém koni. Přeloženo – přijde ten ideální dokonalý muž, který bude mít samé plusy a rozhodně žádné nedostatky. Ten princ určitě někde po tomto světě chodí, jednoho dne se potkáme a… ? No přece budeme šťastní až do smrti.

30

Za posledních deset let se změnilo opravdu mnohé. Přišla svatba, na které jsem měla překrásné šaty (to se mi vyplnilo). Za pár let potom přišel ovšem rozvod. Hmmm… tak to tedy v plánu nebylo. A teprve tehdy, poté, co jsem sama ukončila jedno nadějeplné manželství, jsem se začala zajímat víc. Jak to tedy je? Existuje někde ten pan ideální? Začala jsem se obávat, že je to asi trošku jinak. Ve dvaceti jsem měla na svého budoucího manžela mnoho a mnoho různých nároků. Po rozvodu, když jsem si to tak převracela ze strany na stranu, mi došlo, že potřebuji i jiné věci než to, aby pan dokonalý byl chytrý, krásný a bohatý.

Daleko víc totiž potřebuji někoho, kdo mě obejme když se vztekám nebo brečím, a řekne mi že mě miluje, i když jsem někdy na zabití (a to teda jsem :-)). Potřebuji někoho, kdo vnímá vztah jako dlouhodobou záležitost, kterou je potřeba opečovávat – lehce a trvale, nejen na výročí a narozeniny. Potřebuji někoho, kdo vnímá vztah jako prostor pro vnitřní růst, jímž všechny vztahy ve skutečnosti jsou. Potřebuji někoho, kdo se mnou vztah žije naplno, ať je veselo nebo neveselo. Ne jen jako spolubydlící, se kterým si vzájemně vyměňujeme služby a pečujeme o dítě. Potřebuji někoho, kdo mě umí vyslechnout, a na druhou stranu mi ve správnou chvíli umí rázně říct: „Tak to už přeháníš zlato, to se mi fakt nelíbí.“

Troufám si říct, že toto s mým mužem dnes žijeme. Je to ta největší fuška, kterou jsem kdy s partnerem zažila. Někdy je to dost dobrá Itálie 🙂 Učím se naslouchat místo bojování. Učím se milovat místo kritizování. Téměř denně se učím i pustit některé společné záležitosti a netlačit na pilu. Učím se v každé krizi vidět lekci a příležitost k růstu. Učím se říkat NE, když něco nechci. Učím se říkat ANO a vyjadřovat tak své nejniternější potřeby, které sama teprve odhaluji. A víte co? Moc mě to baví!

ŽIVOT

10

Život? V deseti jsem tohle opravdu neřešila. Čekal mě nástup do páté třídy, a pak jeden veledůležitý úkol – studium na osmiletém gymnáziu. Dál než k maturitě jsem nedohlédla. Co jsem si však jako malá dívenka myslela, byla jedna zvláštní věc: „Skončí dětství, skončí zábava a nastane nuda“. Nechtěla jsem být dospělá.

20

Dvacet – studium na vysoké škole, život na koleji a divoká jízda prvních ročníků. Jediné, co jsem si občas ohledně budoucnosti pomyslela bylo to, že  jednoho dne skončí tenhle relativně pohodový a zajímavý způsob života, a pak nastane už opravdu jen ten nudný dospělácký život – z práce, do práce, stereotyp, nuda. Ale co, to holt tak v tom životě chodí, mají to tak všichni. Zaměstnání, rodina a rozhodně už žádná zábava, maximálně o víkendech a o dovolené. Na to jsem se netěšila, a byla jsem přesvědčená o tom, že vysokoškolský život bude to poslední, co v životě bude za něco stát. Dodnes netuším, jak jsem na to přišla. Naštěstí jsme se mýlila 🙂

30

Život ve třiceti mě moc baví. Není to žádný stereotyp, ani nuda. Uvědomila jsem si totiž, že jsem to já, kdo rozhoduje o tom, jestli si stereotyp a nudu do života pustím. Nepustila jsem. Pracovně i životně jsem si vyzkoušela především za posledních pět let mnohé, a tím rozhodně nekončím. Ani můj syn není důvodem k tomu, abych přestala žít tak, jak si ze své hloubky přeji. Věk ani dítě není důvodem k tomu, abych přestala jít za svými sny, které jsem mimochodem objevila teprve nedávno. Mám na mysli ty velké, drzé sny, na které jsem se před pár lety bála jen pomyslet nebo jsem sama sebe usměrňovala a poučovala o tom, že některé věci nejsou možné. Někdy je to náročné, to ano. Ovšem většinu času už vidím život jako jednu velkou hru, a je jen na mně, jestli chci prožívat drama a být obětí života, okolností a druhých. Nebo jestli chci být člověkem, který svůj život pomáhá vytvářet a přijal ho jako hru, ve které je všechno možné. Hru, která je někdy sakra náročná a bolavá, na druhou stranu je také velmi šťavnatá, veselá, někdy až extatická 🙂 Zvolila jsem tu druhou variantu. Je mi třicet a je mi krásně.

Vy, co Vám je  40, 50 a víc – v případě, že víte jak to bude pokračovat, prosím, nechte mě v mé sladké třicátnické nevědomosti. Teď se mi to totiž takhle náramně líbí 🙂

Krásné léto všem !

Lucie Doušová
Miluji život a žiji ho naplno. Mou velkou vášní je jóga, zdravý životní styl a osobní rozvoj. Už vím, že když chci něco změnit, je potřeba začít u sebe. Také věřím, že jsou to maličkosti a radosti každého jednoho dne, které vytvářejí kvalitu celého našeho života ...
Komentáře